Pravá láska - 2. kapitola

27. února 2014 v 20:13 | erevin |  Pravá láska
Dívala jsem se zaraženě. Nečekala jsem, že pojedeme tak daleko, ale možná je to tak lepší. Jeli jsme už dvě hodiny a já si uvědomila, že jsem od včerejšího večera nejedla. Když jsem nad tím přemýšlela, zakručelo mi v břiše a Elijah poznamenal: "Omlouvám se. Zapomněl jsem na lidské potřeby. Někde zastavím."
"Ne. To je v pořádku," řekla jsem a on se na mě zkoumavě podíval.
"Jsi špatná lhářka," dodal.
Po půl hodině jsme zastavili v malém městečku, kde byla hezky vypadající restaurace. Omítka už opadala, ale bylo to tam i tak docela hezké a řekla bych romantické.


Vystoupili jsme z auta a vydali se ke dveřím. Když jsme vstoupili, všimla jsem si, že se na nás hodně lidí otočilo. Bylo mi to nepříjemné. Šli jsme ke stolu pro dva a Elijah mi jako pravý gentleman odsunul židli a posadil se naproti mně. Příšla k nám servírka a zírala na mě. V tom jsem si uvědomila, že mám tričko od krve.
"Stalo se vám něco?" zeptala se mě.
"Ne. Jen jsem se něčím polila," odpověděla jsem.
"Dobrá. Dáte si něco?"
Elijah se na mě podíval a já poznala, že si mám objednat.
"Colu, prosím," řekla jsem.
"Kafe," řekl Elijah, " a jídelní lístek."
"Samozřejmě," poznamenala servírka a odešla.
"Po cestě sem jste se ptal na mě. Řekla bych, že je fér, abyste mi také na něco odpověděl, nemyslíte?" zeptala jsem se a snažila se, aby se mi netřásl hlas. I přes tu cestu, jsem z něj měla pořád strach a cítila jsem, jak se mi roztřásli kolena, když na mě upřel pohled.
Ale i tak má hrozně hezké hnědé oči, poznamenal tichý hlásek v mé mysli, který jsem hned zatlačila až na kraj svého vědomí.
"Záleží na tom, co tě zajímá a já ti buď odpovím nebo ne."
V tu chvíli přišla servírka a přinesla jídelní lístek a naše pití. Elijah posunul jídelní lístek ke mně a napil se. Pročetla jsem si jídelní lístek a objednala si pizzu.
Poté jsem prolomila ticho: "Takže se můžu ptát?"
"Ano."
V hlavě jsem měla asi tisíc otázek a zeptala se na tu první, co mě napadla: "Co vlastně znamená to Původní?"
Povzdechl si a také se zeptal: "Takže se mě nebudeš ptát, co s tebou chci dělat?"
"To bylo druhé."
"Dobrá. My Původní jsme rodina upírů. Jsme nejstarší upíři, ze kterých pocházejí všichni ostatní. Pokud jde o to, co s tebou chci dělat, tak přesněji chci, aby jen tvá přítomnost přilákala mého bratra Klause a já ho mohl zabít, všechno?"
"Proč chcete zabít svého bratra?"
"Je to složité. Zkrátka jsme se před 70 lety nepohodli a za ty roky následovaly další nedorozumění, víc vědět nepotřebuješ," řekl Elijah a já poznala, že je mu toto téma nepříjemné.
"Kolik je vám let?"
"Asi 1073 let," řekl.
Zírala jsem na něj s otevřenou pusou a zdálo se mi, že mu nad mým pohledem i zacukaly koutky.
"Vy to víte přesně?" ptala jsem se.
"Přibližně."
To už mi na stole přistála pizza a já se do ní pustila.
"Takže, vy Původní se od ostatních upírů lišíte pouze tím, že jste byli první?" ptala jsem se mezi sousty.
"Ne," řekl vzal si taky kousek pizzy, "nevím přesně, jak to vysvětlit, ale řekl bych, že tím, že nás nepřeměnil žádný upír, nemáme tak zředěnou sílu. Jsme daleko silnější, rychlejší a máme vyvinutější smysly. Abys chápala, Původního nezabije téměř nic, slunce, oheň, ani dřevěný kůl."
"Pokud slunce Původního nezabije, tak proč mě Klaus tolik chce?"
"Další složitá otázka," povzdychl si.
"Normálně bych o tom s nikým nemluvil, ale tebe se to týká, tak ti to řeknu," zamyslel se, "Klaus není můj vlastní bratr. Máme společnou jen matku. Jeho otec byl vlkodlak," řekl Elijah a vyprávěl mi, jak Klause jeho matka zaklela a o opravdové kletbě.
Když to dovyprávěl, zeptal se: "Ještě nějaké otázky?"
Chvíli mi trvalo, než jsem byla schopná odpovědět, protože měl tak příjemný hlas, který se hezky poslouchal a navíc mi v jeho přítomnosti bylo zvláštně, protože strach už pominul.
Na co to myslím, napomenula jsem se a nahlas řekla: "Ještě jednu. Jak jste vlastně vznikli, myslím Původní?"
"Kouzlem. Z pekla jsme opravdu nepřišli, jestli myslíš tohle Eleno," odpověděl Elijah se zvednutými koutky a já si uvědomila, že je to poprvé, co mě oslovil jménem.
"Zdá se, že už jsi dojedla, tak půjdeme," řekl, zavolal na servírku a zaplatil. Byla jsem překvapená, když ji neovlivnil, ale neřešila jsem to a zvedla se.

Vyšli jsme z restaurace a nasedli do auta. Jeli jsme asi půl hodiny, když jsem usnula.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama